První nálezy osídlení oblasti Paříže pocházejí z období kolem r. 4500 př. n. l. Kolem roku 300 př. n. l. osídlili kraj Galové z kmene Parisiů; od v r. 52 př. n. l. kraj dobyli Římané a pojmenovali jej Lutetia (francouzsky Lutèce; tj. „bažinaté místo“), respektive Lutetia Parisiorum. V té době byl osídlen pouze dnešní ostrov Île de la Cité, kde dnes stojí katedrála Notre-Dame. Římské osídlení rychle rostlo a během padesáti let se začalo šířit i na levý břeh Seiny.
Po pádu římské nadvlády v r. 508 Chlodvík I. učinil z města hlavní město Franské říše. Chlodvík I. zahájil v r. 511 výstavbu katedrály sv. Štěpána (St- Étienne) na Île de la Cité. Tam také vyrostla pevnost na obranu před Vikingy po r. 800, avšak 28. března 845 byla Paříž vikingskými nájezdníky dobyta. Slabost posledních karolínských francouzských králů vedla k postupnému nárůstu moci pařížských hrabat. Odo, hrabě pařížský, byl zvolen králem Francie navzdory nárokům Karla III. Dynastický spor byl vyřešen až v roce 987, kdy byl Hugo Kapet, hrabě pařížský, zvolen po smrti posledního krále z rodu Karlovců za francouzského krále.
V průběhu 11. století se město rozšířilo také na pravý břeh řeky. Během 12. a 13. stol. za vlády Filipa II. Augusta město dále mohutně rostlo, což souviselo hlavně s vysušením rozsáhlých močálů. Hlavní cesty byly dlážděny, byl vybudován první Louvre jako mocná pevnost a byla zahájena i výstavba několika katedrál, mimo jiné katedrály Notre-Dame. Několik škol na levém břehu bylo sjednoceno pod názvem Sorbonna, na níž studovali m.j. Albert Veliký a sv. Tomáš Akvinský. Během středověku Paříž prosperovala jako obchodní i intelektuální centrum, její rozvoj dočasně přerušovaly morové epidemie ve 14. století a pak zejména Stoleté války s Anglií v 15. století, které vedly k tomu, že dvůr město přechodně dokonce opustil. Za vlády krále Ludvíka XIV., Krále Slunce (1643 - 1715) byla královská rezidence přesunuta do blízkých Versailles. V této době, označované jako Le Grand Siècle (tj. „Velké Století“), bylo ale ve městě vybudováno velké množství velkolepých paláců a dalších budov.
Francouzská revoluce začala dobytím Bastilly 14. července 1789. V roce 1799 se díky nestabilitě nové vlády chopil moci Napoleon Bonaparte, nejprve jako první konzul, v roce 1804 se pak sám (za přítomnosti papeže Pia VII.) korunoval v katedrále Notre-Dame francouzským císařem. Chtěl z Paříže vytvořit nejkrásnější město na světě. Za jeho vlády vyrostlo v Paříži zejména množství velkolepých pomníků. V roce 1814 však byla Paříž dobyta anglickými, pruskými, rakouskými a ruskými vojsky a Napoleon byl vypovězen na ostrov Elbu. Do Paříže se sice po útěku z ostrova v roce 1815 vrátil, ale po porážce u Waterloo byl definitivně sesazen a deportován na ostrov Svaté Heleny, kde v roce 1821 zemřel.
Císařství ukončila v roce 1870 prohraná Prusko-francouzská válka, končící obléháním Paříže, následovaném Pařížskou komunou. Konec 19. století ale představuje opět období velkého rozmachu Paříže, nazývané také La Belle Époque (čili „Krásné období“), které dokumentuje pořádání Světové výstavy v r. 1889, pro niž byla vybudována Eiffelova věž, dnešní symbol Paříže. Paříž se stala výstavným městem, plným nově budovaných budov ve stylu secese.
V letech 1900 a 1924 Paříž pořádala Letní olympijské hry.
V 60. letech se Paříž opět stala centrem rozvoje a moderní architektury. To bylo symbolizováno především výstavbou obchodní čtvrti La Défense na západním okraji města, která se stala moderním administrativním centrem Evropy. Komplex byl v roce 1989 doplněn budovou La Grande Arche („Velký Oblouk“), ohromná krychle, do níž by se vešla i katedrála Notre-Dame. Další významnou stavbou byl také mrakodrap Tour Montparnasse, vybudovaný v r. 1973, v době stavby nejvyšší budova v Evropě. Ten byl zároveň posledním, který mohl být takto postaven. Později totiž byl vydán pro Paříž zákon, že budovy nesmí převýšit 37 metrů, aby se zachoval historický ráz centra města. (zdroj: Wikipedia)
